Tento ideál není nový a již před první světovou válkou se básnící a spisovatelé pokoušeli sjednotit a odporovat sobecké logice národů. Všechny historické epochy mají své příběhy intelektuálního přenosu, sdílení, darů, vypůjčování a vzájemných vlivů. Příklady oplývají přátelstvími, blízkostí přesahující určené hranice Evropy. A přesto, ti z evropských spisovatelů a překladatelů kteří přijdou nejsnáze na mysl, jako příklad Baudelaire překládající Edgara Poa, Francois-Victor Hugo překládající Shakespeara, André Gide uvádějící francouzské vydání díla Dostojevského, či, v dnešní době, Claudio Magris vysvětlující v italštině rakousko-uherské dílo Roberta Musila, se jen těžko tímto způsobem zapsali do dlouhodobého povědomí.

Ať zprostředkovatel zhyne a spojení je přerušeno! 

Jak si teď máme představit takové spojení, spojovací bod mezi různými jazyky Evropy, a co by mohlo být jeho účelem? Jak decentrovat "národní" literární a intelektuální scény tak, aby se setkaly, pravidelněji přicházely do kontaktu mimo velké knižní veletrhy? Jak vytvořit pevné vztahy mezi evropskými autory, překladateli a nakladateli? A konečně, jaká struktura by mohla vyhovovat dlouhým časům literárního díla, času který je potřeba k jejich napsání, překladu a vydání, zatímco ve vydavatelském průmyslu je víc a více určující pouze počet prodaných exemplářů? Všechny tyto otázky jsou od jara 2008 motorem rostoucí skupiny evropských autorů, intelektuálů a vědců sjednocených ve Společnosti evropských autorů. 

Začněme nejprve "kulturním exportem." Protože, co se stane při absenci evropské politiky překladu? Každý stát, každý národní systém podpor, se přirozeně drží starého paradigmatu překladu jako dovozu a vývozu, jinak řečeno exportu "národních" knih a importu "cizích." Francouzi vyvážejí "jejich" francouzskou literatury, Němci "jejich" německou, Poláci "jejich" polskou, Italové... atd. A přesto bude každý souhlasit že Proust nepatří více francouzským čtenářům než Joyce irským. Nebo, abychom byli současnější, dílo Michela Foucaulta není "exotičtější" v Polsku než dílo Slavoje Žížka v Maďarsku. Je tu tedy jasný střet mezi hodnotami sdílení, přenosu a obecenstvím knih, a logikou exportu národních literatur. Zde vidíme jednu z prvních stezek které hodláme sledovat: pokud existují evropská literární díla, finanční podpora překladu by měla být též pojata pomocí modelu soustavy spojení, neustálého procesu "překladu dovnitř" vlastního našemu kontinentu, o což se mimochodem od roku 1982 ve Vídni snaží Institut fur die Wissenschaften vom Menschen (Institut pro humanitní vědy), který rozvíjí mnohojazyčnou politiku překladu. 

Podívejme se nyní na nerovnováhy překladatelského "trhu": před více než 60ti lety André Gide, snažící se bránit dílo Dostojevského, které francouzští čtenáři odmítli jako zmatené, popletené a nesrozumitelné, krátce nastínil co rozuměl výrazem "exportní autoři." V rozporu s tím co tento výraz napovídá současnému duchu, André Gide takto nazýval autory, jejichž knihy, i když těžké a málo čtené, našly nakladatele ochotné je vydat v jiných zemích, a toto díky určitému literárnímu bratrství. I když toto "bratrství" ještě mezi autory, čtenáři a překladately existuje, ekonomické tlaky jsou takové, že "exportní autor" je nyní především ten, kdo se prodává, pokud možno hodně. Kdo zná hru knižních veletrhů ví, že počet prodaných výtisků je nyní hlavním argumentem pro prodej práv "do ciziny." Tato hluboká změna nás též směruje k druhé naší hlavní stezce: bylo by možné ustavit místo lépe respektující logiku a časový rámec literárního díla? Místo konverzace, přenosu, vzájemného doplňování?

Nakonec zbývá zdůraznit naši upřímnost, se kterou věříme, že dílo získá uznání a bude přeloženo díky své sile. V Evropě máme více než třicítku jazyků. Každý má své spisovatele, své básníky, své intelektuály, ale nutno říci, co naplat, když víme že v průměru 60% knih každoročně v Evropě přeložených, je v originále psáno anglicky. Stovky děl zůstávají takto uzavřeny ve ztraceném ráji jazyka "druhotného," z důvodu nedostatku překladů, překladatelů a nakladatelů schopných překlad financovat. Mohli bychom se dlouho bavit o důvodech proč určitý jazyk dominuje druhým: díky kvalitě své beletrie a univerzalitě příběhů, ale i efektivností svých vydavatelských struktur a logikou komercializace. Ale to teď není otázkou. Je v evropském prostoru, který si přes to všechno přeje sjednotit se kolem mnoha identit svých různých jazyků, možné setrvávat v takové disproporci? Z toho se odvíjí třetí stopa po které bychom se chtěli vydat: jak finančně napomoci překladu a péči o literatury evropského Severu, Jihu a Východu, jiné než anglické?

V posledních letech se mnoho "mnohojazyčných" iniciativ pokusilo organizovat se na evropské úrovni, s cílem vyrovnat nedostatky a opomenutí trhu. Překladatelé, díky svému povolání citliví k nutnosti přenosu literárních děl, byli prvními kdo vytvořili asociaci asociací, CEATL neboli Evropskou radu asociací literárních překladatelů, aby tak mohli lépe bránit svá práva (viz nedávno publikovaná studie www.ceatl.eu). Rovněž v oblasti dramatu se jedna z organizací pokusila vytvořit síť evropských scén: AET, Evropskému ateliéru překladu, se s podporou Evropské komise podařilo spojit 8 kulturních institucí v Lisabonu, Valldolidu, Madridu, Florencii, Miláně, Aténách, Timisoaře, Bratislavě, Debrecínu a Orleánsu. Od roku 2005 AET podpořil 70 překladů divadelních textů do francouzštiny, italštiny, portugalštiny, slovenštiny, řečtiny, rumunštiny a španělštiny. Nakonec byl na jaře 2008 vydán apel skupiny filozofů, umělců a vědců, mezi nimi Yves Bonnefoy, Edgar Morin, Barbara Cassin, Etienne Balibar, Adonis a Michel Deguy. Signatáři apelu 2008 volali po "společné evropské kultuře."

Krok po kroku se slavná věta Umberta Eca, "překlad je společnou řečí Evropy," ubírá dál. Kouzelná věta, která je průzračně složitá a nadsázkou nám dává na vědomí, že na rozdíl od jiných kultur, "společný jazyk" Evropy má svou cenu. A víc než cenu, bohatství které je v nedorozumění, v interpretaci, a v kompexitě překladatelovy práce, v základních otázkách které se donekonečna kladou: "Do jaké míry mám zradit abych zůstal věrným?""Jak změnit myšlenku, aby jí bylo rozuměno?" A také: "Z jaké kolektivní historie, z jakého osobního pocitu mám čerpat, abych dokázal přesadit text aniž bych ho vykořenil?"

Toho dne kdy pochopíme co je "cenou" věty "překlad je společným jazykem Evropy," se snad budeme moci přesvědčit o tom že "evropská politika překladu" není jen nutností, ale samotným základem naší zítřejší společnosti, a že je nám třeba stabilní, ustavičné a vytrvalé politické snahy k tomu, abychom pokryli náklady evropského jazyka, této externality která je cenou za to, že poetický cit může být, když už ne sdílen úplně, tedy alespoň uchopen, pochopen, slyšen. 

Kniha se dnes může zdát okrajovým "produktem," ostatkem "starého světa," daleko od naléhavých problémů krize. Ale vybírat si neustále mezi knihou a chlebem, volba která je všude, ve Francii, v Německu a jinde, charakterizována snižováním rozpočtů a zavíráním kulturních center, znamená zapomínat na to základní. Kdo by chtěl porozumět tomu co nás sdružuje jiného než války, masakry a ničení dvacátého století, nutně narazí na texty: Ilias a Odysea,některé krásné pasáže z Bible, Renesanční střety s Řeckými a Latinskými texty a konečně "román nás všech," společný smích Evropy, Don Quichotte, úžasné rošťáctví... "Na začátku byly knihy," mohly bychom o Evropě napsat, knihy, spisovatelé a nápady. A co jiného je pak "Osvícenství?" Die "Aufklärung?" Les "Lumières? Přesuny mezi Francií, Německem, až do Ruska. A ještě později, na druhé straně Středomoří, "Nadha"? Jenom ten čas nutný k tomu aby se dílo mohlo dostat přes moře. Co ale nyní dělat aby mohla přijít tato Evropa tisíce a jednoho překladu, jako systém spojnic, mezi jazyky, všemi jazyky? 

Začíná to tady a teď. 

Lidé se sejdou, mluví spolu, diskutují. Překladatelé, autoři, nakladatelé, herci, divadelní režiséři. Nakonec se shodnou. Na sloganu. Nebo spíše na krátkém textu adresovaném institucím, mecenášům a nadacím. "Chcete-li dát Evropanům důvody proč být spolu, učiňte jejich jazykem překlad, jeho těžkosti, jeho smích, umožněte dílům aby se pohybovala a střetávala se mimo zóny dovozu a vývozu,zajistěte že překladatelé budou schopni mít slušný život a že budou moci přenášet emoce mezi svými rozvětvenými jazyky, umožněte urovnat nerovnováhy trhu, aby i těžká díla mohla být čtena a oceněna ve společném jazyku překladu a postarejte se o náklady sdílení, předávání a přenosu." Odkud toto pozvání přichází? Čím více nás bude hájit ideu Evropské politiky překladu, která by odpovídala tomu co je má Evropa v sázce poeticky, kulturně a konečně politicky, tím lépe bude náš hlas slyšet. 

Camille de Toledo

pro Společnost evropských autorů